Lobbo - můj první vlk

Dovolte mi, abych promluvil o jednom z nejpronásledovanějších zvířat na světě, které nepřestalo být pronásledováno ani dnes. Vlk je stále považován za nebezpečnou šelmu, která - dle názoru mnohých - dovede jen zabíjet a žrát.

Než jsem se pustil do poznávání vlků a než jsem si prvního vlka pořídil, měl jsem již v kynologickém oboru velké zkušenosti. Minulé zkušenosti z kynologie mi u vlků ale moc nepomohly a musel jsem se s nimi učit znovu.

Pro vlky jsem se rozhodl v době, kdy je chtěli před lety vypustit spolu s rysy na Šumavu. U rysů je to možné už z toho důvodu, že se nemohou pářit s toulavými psy, tak jak je to možné u vlků. Tito kříženci ztrácejí vlčí plachost a mohli by být svému okolí nebezpeční. V té době už byl vlk v naší republice zákonem chráněn. Praxe však byla v přírodě jiná. Když se někde nějaký vlk v revíru vyskytl, byl zastřelen. Abych mohl svoji teorii o nesmyslnosti vypouštění vlků v našich podmínkách potvrdit, musel jsem si vlče opatřit. Chtěl jsem tím zachránit smečku vlků, kteří měli být do přírody vypuštěni.

Vlky mělo více lidí, ale většina se v zajetí nedožila jednoho roku. Mnozí si jistě pamatují, nebo ještě vlastní knížku od pana fotografa Holečka, která se jmenovala "Osamělá vlčice". Věnoval se jí od malého vlčete, vozil jí do Tater a věnoval jí spoustu času. Bydlel však s rodinou poblíž Karlova náměstí v Praze a chovat jí v těchto podmínkách nebylo únosné. Vlčice se nedožila jednoho roku. Jak vlčata stárnou, potřebují stále víc a víc. Pokud jim to není umožněno, nervově chřadnou až zahynou. Objevují se u nich i poruchy chování, například to, že se vykusují. Pokud si chce někdo pořídit vlka, musí počítat s tím, že to není pes a nestačí se mu věnovat dvě hodiny denně. Vlk se nedá nikomu ani svěřit a například když onemocníte, může to znamenat nepřekonatelný problém.

Sehnat vlče mi dalo celkem dost práce, nakonec se mi ozvala ZOO Liberec a odtud jsem získal svého prvního vlka. V té době bylo již Lobbovi pět měsíců a pěkně kousal. Já chtěl koupit vlče co nejmladší, ale vlčata šla v ZOO odchytit až když vylézala z nory.

Malá vlčata se například jen těžko dají přenášet v náručí, protože při sebemenším leknutí vás pokoušou v obličeji.

Jednu z mnoha zajímavých příhod, které jsem s Lobbem zažil, se odehrála v Plzni, kde jsem tehdy bydlel. Vraceli jsme se přes zamrzlý rybník Bolevák, na kterém přes den ledaři vyřezávali kvádry ledu. V noci se na tomto místě utvořil slabý škraloup a zlehka zapadal sněhem. Lobbo velmi dobře poznal, že se led houpe a že nás neudrží. Lobbo nechtěl jít dál, ale já ho popotáhl - a už jsem se koupal. Tím, že se Lobbo lekl a chtěl se od místa rychle vzdálit, mně pomohl a v podstatě mě z ledové vody vytáhl.

S Lobbem jsem zažil ještě spoustu krásných příhod, ale nadešla doba, kdy bylo všechno připravené pro vypuštění smečky vlků na Šumavu. A já chtěl všechny o nesmyslnosti tohoto nápadu přesvědčit. Zkrátka nadešla doba, kdy jsem musel Looba vypustit. Ohlásil jsem však, že mi utekl, protože bych se jinak nedoplatil. Ty škody, které se hned na vlka svedly! Ono stačilo, jak se do mě navezly noviny! Z počátku se Lobbo několikrát vrátil domů. Dobře jsem to poznal podle chlupů zachycených pod plotem. Snažil se přesvědčit mého starého psa Orana, aby odešel s ním. Oran mi s výchovou Lobba hodně pomáhal a Lobbo na něj byl silně fixován. Na myslivecké sdružení zatím chodily hlášky o pohybu vlka a bylo to dost zajímavé. Jen počet usmrcených zvířat jak najednou stoupl! Buď přímým napadením, nebo se ovce nahrnuly k sobě a strachy se udusily, jak se mačkaly. Spousta nimrodů se snažila jeho trofej získat a byl vůbec zázrak, že se tehdy mezi sebou nepostříleli.

Lobbo žil v přírodě 18 měsíců a pak byl náhodou zastřelen střelcem, když vyšel na palouk brzy ráno místo srnce. Krásný, světlý kus si těžko mohl střelec splést se srncem. Byl vystaven na Šumavě v jednom masném krámku a jakýsi nimrod mu ještě ke všemu strčil do mordy smrkovou větvičku. To se, pokud vím, dělá býložravcům, šelmám se vkládá zálomek loveckým tesákem do rány. Přes neděli Lobba z krámku někdo ukradl.