Make your own free website on Tripod.com

Závěrem

Vlk je divoká psovitá šelma a starost o něj se vůbec nedá porovnávat se psem. Asi nikdo z Vás si život s vlkem nedovede představit. Kdo by si ho přesto chtěl pořídit, ať na to raději rychle zapomene, je-li mladý a má vlastní rodinu. Když jsem si pořídil Lupínu, byl jsem sám. První čtyři roky s ní byly svým způsobem strašné, a kdo něco takového neprožil, sebelépe napsaný článek to skutečně nedokáže vše zachytit. Když si Lupína zvykala na město, poznala se její plachost. Lekala se prosklených dveří a vlastního stínu. Utrhla by ruku, jak prudce odskočila, když se lekla kapky, která dopadla na celofán krabičky cigaret, nebo když znenadání proti nám vyšla skupinka lidí. Když je v takové situaci člověk na svahu nebo na kluzkém povrchu, není šance udržet se na nohách a jsou z toho řezance na rukách od skla, pohmožděné prsty a podobně. Mnohokrát si člověk řekne, proč jen má takového koníčka, jako by nebylo lepší chovat rybičky nebo modelařit, a když to člověka omrzí, může letadýlko odložit na skříň a vzít ho zase po čase, až to bude člověka zase bavit. Pořídit si jakékoli zvíře je závazek. Pořídit si vlka je upsání se mu na celý vlčí život a za každého počasí. Já si nemohu dovolit ani zamarodit. Kolikrát si člověk říká - kašlu na to. Ale jen do doby, než se zadíváte vlku do očí, projedete mu prsty hustou srst, slyšíte ho zavýt, dotknete se jeho zubů a tyto vzácné chvilky rozhodnou. Jen každého zrazuji od něčeho podobného.


Měl jsem tu příležitost studovat vlky v civilizovaných částech světa a chování vlků k lidem. Přes vlky jsem poznal i kočkovité šelmy, které jsou oproti vlkům odmala mazlivé a snadno ochočitelné. Teprve v pubertě a po ní se projevuje jejich povaha a tak končí chovaná zvířata v zajetí. Díky chování vlčice Lupíny jsem poznal, že se tato zvířata nedají jak se tvrdě říká ochočit, jen se přizpůsobí určitým pravidlům života s člověkem a to za citlivého zacházení. Ale pořád to jsou divoká zvířata, i když chovaná dlouhé roky v zajetí. Také domestikovaný pes už patnáct tisíc let má v sobě hodně z chování vlka, přestože se většina psů s vlkem nesetkala.

Osobně si myslím, že studovat samotná zvířata se už tolik nemusí. Hlavní způsob pro jejich záchranu je udržet jim prostředí, ve kterém se rozmnožují, loví a po svém způsobu žijí. Já problém vkládám na člověka, který jim ubírá a ničí takovéto prostředí. Zakládá skládky a tím láká zvířata ke snadnější potravě blízko svého obydlí. Tam se prakticky všechna zvířata stávají pro člověka nebezpečná a to ať jde o šelmy nebo o pouhé potkany. Pak má člověk opět důvod tato zvířata ničit a to je začátek konce.

Také se musím zmínit o získávání zvířat z přírody nebo ze ZOO, kde bylo mnoho zvířat, včetně vlka, po přemnožení nabízeno střelcům do obor. Také Lupína, kdyby si ji nikdo nevzal, skončila by někde v kleci, kterou by již neopustila, ale spíše by dnes již nežila. Co je platné, že na Slovensku jsou místa, která nejsou tak přelidněná, jako tenkrát na Šumavě, kde jsem udělal vše pro to, aby se vlci nevypustily, když se dosud střílí vlci, orli, vydry a spousta jiných včetně babek v kukuřici.

V neposlední řadě je i mnoho "také ochránců" přírody, kteří si opatřují exotická zvířata a tvrdí, že je koupili v obchodech. Lidé by si měli uvědomit, že každou koupí podporují prodej a utrpení takových zvířat.

Je nutné zachovat prostředí nejen pro zvířata, ale i pro člověka.


Články o Lupíně

PES přítel člověka 9/95, str. 28-29
PES přítel člověka 7/98, str. 49
PES přítel člověka 10/98, str. 16-17
Svět psů 2/98, str. 10-13
PES přítel člověka 5/2002, str. 26