Make your own free website on Tripod.com

Cesta do Stožce

Písečtí policejní psovodi mě vzali už před pár lety mezi své soutěže kde spolu bojujeme a zúčastňujeme se různých přeborů. Také jeden z těžkých závodů byl na konci měsíce června, 29.6. - 1.7. 2001 a konal se ve Stožci na Šumavě, pořádaný pohraniční policií a to ve dvoučlenných hlídkách. Zajímavé na tom je to, že jeden musel být psovod od policie a druhý mohl být civilista. Následující ročník má mít již taková pravidla, že si tento náročný závod budou moci vyzkoušet již všichni zájemci.

Já se chtěl závodů zúčastnit, ale měl jsem jeden problém. Vlastním vlčici Lupínu a bez ní nemohu nikam na delší dobu jít. Nápad byl jít s ní a s jejím adoptivním a jí vychovaným německým ovčákem Armínem pěšky. Cesta nejen po silnici měřila 120 km. Jít se psem by byla procházka růžovou zahradou, jít ale s vlčicí, i když Lupíně je již přes osm let, ale přesto je stále plachá, představovalo určité nebezpečí. Nikdo mi jen tak nevěřil, je mi už také dost, ale zkusit jsem to už musel. Představa byla, že půjdu po lesních cestách, občas se zastavím v nějaké malé vesničce, dám si v hospůdce nějaký ten pokrm, napojím a nakrmím své dva svěřence , odpočinu si a půjdu dál. Někde se vyspím v lese pod hustými smrky a podobně. Dopadlo to všechno ale jinak. Výbava musela být omezena. Na psa bych nemusel mít ani vodítko, vlčice má větší výbavu. Také krmit tři krky jen pro jejich dobrý pohodový pocit, už i proto aby mí čtvernožci nechtěli vzít zpátečku, byl náš ruksak jídlem omezen. Také vodu jsem omezil s tím, že všude kolem jsou dobří lidé a vodu doplní nebo že je po cestě dost potoků, rybníků a říček. Skutečnost však byla jiná.

Ty dny se udělalo dost teplo. Abych se v klidu dostal s vlčicí ve všední den za Písek, aspoň za Ražice do lesů, už jen kvůli pár kilometrům a abychom nemuseli chodit na slunci, jsem vyšel z kynologického cvičiště ráno po deváté. Hned za Pískem bylo znát, že lány polí se nedají jen tak obcházet, že pole jsou napojována těsně na sebe a mezi nimi, kde by se případně mohlo dát projít, rostou trnky nebo kopřivy vysoké jako já sám měřím. Kolem řeky Otavy to ještě celkem šlo. Jen ti dva, co se vykoupali, měli spoustu elánu a chtěli si spolu hrát. Já pod tíhou baťohu neměl na hry náladu. Cesta přes Putim proběhla dobře, Ražice jsme rozštěkali, protože je tam z vesnic okolo Písku snad nejvíce psů. Štětice byly také za námi a hned za vesnicí si chtěla Lupína odpočinout. Armín s Lupínou byli první den cesty přežraní. Než jsme vyšli, museli sežrat každý jednu nohu ze staré kozy, dvě kila hrtanů, protože se to všechno nedalo na cvičáku skladovat přes týden než se zase vrátíme. Proto jsme sešli ze silnice do malého lesíka, že tam přespíme. Vyšli jsme v pondělí a závod začínal v pátek odpoledne, takže se opravdu nikam chvátat nemuselo. Lupča zalehla ke smrčku, Armín se držel i bez vodítka poblíž mne. Já si prostor k ležení vyčistil od šišek, ale na jednu jsem zapomněl, to bylo znát v noci. Neměl jsem sebou na spaní ani deku a spacák. Výbavu mi měli vzít kamarádi ze cvičáku Avií, já nesl po cestě jen to nejnutnější. Ke čtvrté hodině ranní mi přišel svým štěkavým bekotem vynadat srnec abychom vypadli z jeho teritoria. Lupína byla v klidu. Není hloupá a ví, že na vodítku nic neudělá. Armín zatím problém s lovem a s honěním zvěře nemá. A navíc - proč by se měli snažit, když měli pupky plné. Srnec asi tak po deseti minutách odešel, protože jsem na něho celou dobu svítil silnou baterkou. K ránu mi začalo být už drobet chladno. Začínalo se rozednívat, což je krásný pohled, ale k lesu se pomalu blížila z luk mlha, což mi situaci nijak neohřálo. Ještě chvilku jsem se převaloval jen tak v jehličí a pak jsme raději vyšli než se udělá pařák. Místy bylo znát, že je spousta dřívějších cest již zaoráno, soukromé pozemky jsou ohrazeny, všude spousta elektrických ohradníků. Většina vesniček je opuštěná, jsou obývané jen o sobotách a o nedělích, případně v době dovolených nových majitelů, převážně Pražáků. Pumpy na návsích nefungující nebo jen imitační. Rybníčky zaneřáděné spoustou plísní nebo vybetonované, že na hladinu nedosáhla svým dlouhým krkem ani vlčice. Když jsem se zeptal nějakých lidí, kteří na zahradě škubali dvě kachny, zda-li by dali napít psu a vlčici, tak mě poslali půl kilometru k rybníčku, který byl samý žabinec. Žízniví jsme došli někam k hlavní křižovatce, kde bylo více pruhů, veliký pomník za padlé, kam já vlčici přivázal a že si dojdu koupit vodní zásobu. Pivo přede mnou vyprodali, z plechovky většinou půlka uteče a za ty peníze? Koupil jsem kolu , to lepidlo, které léta nepiji, odebrali jsme jednu konzervu aby byl baťoh lehčí a že si Lupína pro velký provoz a pohyb lidí ani nelehla, šlo se dál. Šlo se otevřenou krajinou, navíc po silnici a bylo velké horko. Taková cesta po silnici kde jezdí kamión za kamiónem, pes bez vodítka a strach aby nestrčil svůj zadek do silnice, vyplašená vlčice, která po každém projetí náklaďáku může zpanikařit a uskočit na jakoukoliv stranu a to i do silnice a způsobit tím dost velký průšvih. Procházet takovými místy jako byl Bavorov přes město, když v zúžené ulici jede kamión, procházejí lidi, za rohem řvou sbíječky a u mostíku jsou pracovní stroje, pozná člověk, že vrátit se už nemůžeme a vlčice, že kolem mostíku v žádném případě neprojde. Pak zbývá jen kousíček parku, jen takový malý cípeček se spoustou komárů, z jedné strany obklopený řádícími zahrádkáři, z druhé strany jezdí Tatry a z třetí kamióny, nutí to člověka, rychle přemýšlet, co dál. Kdyby si Lupína v klidu lehla, šlo by se zdržet do noci, až všechno utichne a jít dál. Jenže je horko, není voda, strach unavuje vlka a tím se narušuje i kontakt mezi námi, situace nutí zariskovat. Kvůli třiceti metrům za mostík jsme obcházeli tři kilometry přes pole, lezli jsme po čtyřech hustým lesem, šli přes vysoké kopřivy a prošlapávali cestu trním a ostrou hustou řepkou. To už se mi ozývaly nohy, puchýře na obou chodidlech. Došlo se až před Prachatice. A teď kudy na Volary? V první řadě jsme se napili, já už pil i z Blanice, chladil jsem si nohy a propíchl dva puchýře. Od jedné ženy jsem se dozvěděl, že se musím dostat do levého rohu Prachatic a odtud je směr co já potřebuji. V ulicích Prachatic mi Lupínu vyplašila skupina lidí, kteří šli od autobusu. Lupína hned chtěla vzít zpátečku do klidnějších míst odkud jsme přišli. Přivázal jsem jí nad terasu mezi stromy, ale moc se neuklidnila a hned hledala únikovou cestu. Chtěla seskočit z nízké terasy, ale řetízek jí zamotal zadní nohu. Měl jsem zrovna sundané boty a než jsem jí z řetízku nohu dostal, měla v tom místě od řetízku proužek. Aby se uklidnila, muselo se jít dál. Vystoupali jsme do kopce, dostali se k nemocnici, všude vysoké obilí, pole obehnaná ploty, pěšiny kudy by se dalo projít zabrali zahrádkáři, znovu plot z pletiva mezi vysokými poli a zas vysoké kopřivy a za nimi plot, který se nedal rozkopnout a tak se zas musel kilometr a půl obcházet. Pár vilek a mezi stromy jezírko kam z roury přitékala voda. Ideální místo k našemu odpočinku. Napili jsme se, najedli, Lupína hned zalehla. Měla toho už taky dost, byla už unavená , to i z důvodu, že nemohla mít svůj vlčí krok. Nezvykle pomalá chůze jí unavovala stejně jako rychlý a pro ni opět nepřirozený pohyb. Armín byl v pohodě, ten si klusal po svém a uměl odpočívat. Z cesty kam jsem chtěl zalehnout jsem sklidil jednoho velikého slimáka, ale jeden se ke mně v noci stejně dostal. Rozmydlený slimák na svršcích oděvu je pěkný a jen tak neomyvatelný hnůj. Já jen tak klimbal, kontroloval jsem ty dva aby něco neprovedli. A také, že se můj psí "Voříšek" v noci sebral, šel si v klidu obejít blízké jezírko a zas ke mně přišel. Já toho využil, začínalo být chladno a ke psu jsem se přitulil. Jeho těžká hlava na ruce mě nutila se pohnout a to se mu nelíbilo. Změnil pozici a lehl si zadkem k mému obličeji. K ránu je hezké pozorovat a poslouchat jak se příroda probouzí, světlušky zhasínají světla, už si při tancích nad podrostem také dost užily a my se chystali jít dál. Já už jsem chtěl dojít do Stožce co nejdříve, abych si mohl ošetřit bolavé nohy. Už to začínalo být zlé. Z Prachatic se šlo taky hodně po silnici kde byla poměrně velká frekvence. V okolí vesnic navíc Lupínu obtěžovali toulaví psi. Když si chtěla Lupína odpočinout, nacházela si pro sebe nejvýhodnější místo a já zůstával na slunci bez kouska stínu. Armín, ten si šel vždy najít svoje místo o kus dál. Před Volarami jsme udělali malou zastávku u hřbitova. Byla tam voda, byla tam tráva i stín. Byl tam ale také pohyb lidí i psů, takže Lupča chodila po hřbitovní zdi , ohýbala tuji u které byla přivázaná a vůbec neodpočívala. To mě nutilo v cestě zase pokračovat. Na hřbitově jsme se napili, a voda chutnala i mě, i když byla jen užitková. Problém byl i v tom, že se ani Armín, ani Lupína nechtěli napít z polní láhve nebo z mé ruky. Lil jsem jim tedy vodu do prázdné plechovky od snědené konzervy , ale mastná a teplá voda jim nechutnala. Naštěstí na hřbitově měli lidi připraveny různé plastové nádoby na zalévání hrobů. Z jednoho takového kanystříku jsem uřízl vršek a hned byla miska.

Z Volar vedlo několik výpadovek a když jsem se jedněch místních mladých milenců zeptal, jestli je to ta vlevo, vpravo či ta uprostřed, tak nevěděli. Jezdí prý všude autem a takhle to neumí odhadnout. Šel jsem tedy vpravo a pak mi zas někdo poradil, že nejlepší bude se dostat k Soumarskému mostu. To zas znamenalo jít alespoň kilometr po silnici mezi kamióny. Už od Volar bylo všude spousta much a to Lupína snášela dost špatně. Oháněla se po nich zubama a při každém ohnání měla plnou mordu much. Vlci žijící v severských oblastech , stejně jako severská plemena psů, styk s klíšťaty a s jinou podobnou havětí v genech moc zakódován nemají. Pokud se tam vůbec tito parazité vyskytují, pak jen po dobu tamního velmi krátkého léta. Kolem mé hlavy létala další stovka much a dokud se pochovalo, tak kolem mne jen poletovaly. Pár lidí, co mi poradilo se spletlo a my se zas museli vracet a šlapat kilometry navíc. Dostal jsem se ale k velikému nápisu "Národní park Šumava" a toho já využil a pořídil snímek. Po spoustě let měla zas Šumava ve své přírodě čistokrevného vlka. Těch posledních deset kilometrů do Stožce bylo nekonečné. Rozehřátý asfalt, mouchy, horko a nespočet německých cyklistů. Střecha stožeckého hotelu Pstruh se přibližovala velmi pomalu. Průzračná voda Studené Vltavy a její chuť nás osvěžila. Nechal jsem Lupču s Armínem odpočinout pod stromy vedle hotelu, já požádal o dvě piva, do každé ruky jedno a bylo mi vyhověno. Jedno osmnáct korun, vedle v pivnici deset. Zbýval mi ještě poslední kilometr na bývalou pohraniční rotu, nyní policejní, kde jsem měl být ubytován. Kolem projelo policejní auto s velitelem roty a ten na mě mával, že jdu dobře. Už o mě věděli. Písečtí policejní psovodi o mě všude rozhlásili, že jsem na cestě, aby mě někdo nezastřelil nebo nezatkl. Brána byla otevřená a věděl jsem, že bývalý poplachový kotec je vpravo vedle brány a tak hned k němu. Lupína se trochu zadrhla, ale do kotce za Armínem prošla. Konečně jsem si mohl odpočinout, puchýře na ruce od vodítka, tak i na nohou ošetřit ve studené vodě a zvednout si nohy do vyšší polohy. Dostal jsem pokoj, prostěradlo, ručník a po natažení se na postel to byl nepopsatelný zážitek. Když přejede studené prostěradlo po bolavých nohách, příjemně to zalechtá, až se člověk pousmívá, ten pocit zkrátka nutí člověka se smát, nevím proč. Do Stožce jsme dorazili ve středu odpoledne a závod měl začít až v pátek. Bylo tedy dost času dát se do pořádku. Problém byl s Lupínou a s Armínem, kterým se v malém kotci vůbec nelíbilo. Po dobu dvou dnů se nudili. Po příchodu z venčení mi už vlčice nechtěla do objektu projít ani velkou branou a já musel kolem dokola hledat díru v plotě, kterou by se dalo prolézt. Konečně jsem takové místo našel, přivedl jsem plot a všichni tři jsme se proplížili. Uvnitř objektu chodila Lupína se zájmem, ale pět metrů před kotcem si lehla a že dál nepůjde. Musel jsem jí vždy do kotce vtáhnout. Ještě byl takový menší problém dostat se do mého pokoje a zas z něho ven, protože služba měla pořád výjezdy, budova byla zamčená a v noci tam nikdo nebyl. Ti chlapi, kterých tam bylo oproti dřívějšku, kdy jich bylo devadesát, jen pár, měli obrovský úsek ke střežení, ale svoji práci plnili velmi dobře. Zkrátka jsem do budovy lezl po silnějším kmenu, který jsem přistavil k oknu.

Konečně byl pátek a začali se sjíždět závodníci z Budějovic, Pelhřimova, písečtí přijeli odpoledne. Měli radost, že jsem i se svojí smečkou v pořádku.

Začalo losování, jedna skupina šla ten den na stopy a druhá skupina měla mít část poslušnosti a přepady s revírem v objektu. Hned po našlapání tříhodinových stop začala průtrž mračen. Déšť rumploval tak, že pod střechou garáží a nějaké opravny aut nebylo ani slyšet uvítací řeč stožecké paní starostky. Já si vylosoval účast ve druhé skupině.

Poslušnost pro mě moc dobře nezačala. Armín byl vynikající a poslušnost vyhrál, ale když jsem se s ním potom vracel zpátky abych ho dal k Lupíně, po schůdcích na terasu běžel pes, který zrovna prováděl cviky poslušnosti. Jenže pod schody stál už další připravený psovod se psem. Přesto, že psi byli v košíku, moje ruka vycvičená z Lupíny po tomto psovi šáhla a když se mé prsty dotkly obojku, zařvali na mě "Né". Rozhodčí u tohoto psa celou poslušnost přerušil za cizí pomoc, protože nemůže posoudit, zda by se pes vrátil na třetí povel. Na druhý se nevrátil. Přesvědčoval jsem tedy rozhodčího aby strhl body mě. Ale on na svém rozhodnutí trval, že jsou už taková pravidla. Mě to moc mrzelo, ale sám psovod mi s úsměvem řekl, ať si z toho nic nedělám, že je tam jen s mladým psem na zkušené a že by ho stejně na ten třetí povel nepřivolal. Ale i ty body, které už měl mu mohly pomoci. Mě se tadyhle ti profíci líbí, že si z toho zas tak moc nedělají, oproti civilistům, jak je to někdy vidět při závodech ve sportovní kynologii. To člověk nesmí kolikrát při závodech ani zakašlat aby mu to nebylo vyčítáno celý rok.

Na poslušnosti byla i spousta různých překážek, dělalo se jich třeba i pět za sebou. Nemusel jsem dát Armínovi ani jeden povel navíc, ale stejně mi dva zbytečné povely navíc musela moje huba pustit. Hluboký a tři metry široký příkop zdolal Armín dobře, žebřík tam a zpět také. Stejně tak i plížení se psovodem, houpačku a houpací lávku též, problém nastal u takzvané "díry". Byla to lomená nora z klimatizačních hranatých rour, která jsou vysoké pouhých třicet centimetrů a široké také tak. Armína jsem tam dostal pouhým povelem až na třetí pokus. Někteří psi tam vlezli a vycouvali a nebo uvízli uprostřed v lomu. Tam bylo sice víko, aby se - kdyby bylo nejhůř - mohli horem zas vyndat. Někteří psi se z místa lomu zase vraceli zpátky otočkou. Psovod musel v klidu stát u jednoho vchodu a v klidu čekat, až pes vyleze u druhého. Jeden z našich píseckých psů měl smůlu. Byl už starší a byl ho pořádný kus. Zastupoval svého následníka, který musel zůstat doma kvůli zranění. Tento pes se strašně snažil, do roury se přímo rval, ale bohužel, se tam zkrátka nevešel. Podle mě by mohl klidně dostat aspoň dva body za snahu, ale nedostal je. Bariera byla v pořádku a každý se těšil na stožeckou specialitu. Byla to složitá, čtyři metry vysoká překážka s plošinkou nahoře, kam potom vedly ze tří stran různé žebříky, které měly nášlapné schůdky pod různým úhlem a byly mezi sebou různě vzdálené. Na povel měl pes, a to bylo na psovodovi, po kterém žebříku, vylézt nahoru a musel sejít z boku po schůdcích z prohýbajících se plechů na nižší plošinu z roštu. Tam měl pak pes na vybranou jestli sleze malou rourou, končící půl metru nad zemí, ale zase hodně skloněnou nebo jestli z druhé strany přejde po položeném žebříku a pak sleze po kladině. Tuhle překážku někteří vynechali.

Následoval přepad v místnosti kde sedělo na dvacet křičících lidí a randál byl dělán i takovým ozembouchem, na kterém bylo nějaké to kilo řetězů a podložek. Po vkročení mezi dveře staré a nepoužívané jídelny s pokřikem "Uklidněte se" vyšel proti psu figurant v ringovém obleku. Na mého Armína to zapůsobilo. Ze sportovní kynologie je zvyklý útočit jen když je figurant ve větším pohybu. Také první Armínovo kousnutí do tohoto obleku bylo hodnoceno nulou. Armín totiž pořád mezi ostatními sedícími hledal pootočením hlavy rukáv, a teprve potom provedl zákus do vesty. A právě toto zaváhání způsobilo, že byl cvik ohodnocen na nulu. Podmínky tohoto závodu jsou tvrdé a v praxi by byl pes mrtvý a psovod ohrožen. Další cvik byl přepad, kdy figurant vybíhá z garáže a pes musí okamžitě zadržet. Podmínkou bylo, že psovod musí před zákusem psa pustit vodítko, jinak - a to i když pes kousne dobře, je to nula. Armínovi jsem to opět zkazil já, když on na můj povel "Pusť" pustil a já mu řekl zase zbytečný povel "Sedni". Rozhodčí nám sebral osm bodů, protože nemohl posoudit psa, zda by se nevzdálil od figuranta. Plný počet tam byl 25.

Potom následoval revír v objektu. Byla to místní vodárna se dvěma místnostmi, s čerpadly, ale hlavně se spoustou úkrytů. Pravidlo bylo - zůstat stát metr od dveří, na povel "revír" pustit psa do budovy a čekat až pes figuranta najde. Když by pes náhodou vyběhl ze dveří ven, je to nula. Když už to vypadalo, že doba určená k provedení cviku za pár vteřin uplyne, použil jsem za ztrátu bodu povel "revír" a Armín se rozštěkal. On napřed zašel do pravé místnosti a protože umí vyhledávat nábojnice i v takovýchto prostorách, chodí pomalu a pečlivě a prohlíží opravdu všechno. Figuranta vyštěká až když je u něho. Některým jiným psům stačí ke štěkání pach ukryté osoby. Ještě přesně ani nevědí kde je, ale už štěkají. Když přešel Armín do místnosti druhé, začal do něčeho škrabat. Po povelu "revír" se mě rozhodčí zeptal, kde pes je a jestli vím o figurantovi. Ten ležel pod vyštěkávajícím Armínem schovaný pod dlouhými rošty. Z celkového počtu 20 bodů nám tady pan rozhodčí strhl pro povel navíc a za pomalost, čtyři.

Druhý den byla jedna z nejtěžších disciplín celého závodu, stopa. Tři hodiny stará, tři kilometry dlouhá, s varováním, že některé stopy tam mají zmije a divočáky. Vede to přes mokřiny, a že gumáky nepomohou. A že já a i všichni další lidi menší postavy, že nebudeme ve vysoké trávě místy ani vidět a že snad nezabloudíme, aby po nás nemuseli vyhlásit pátrání nebo aby nás snad nevraceli zpátky z Německa. Vezli nás deset kilometrů, ještě znovu rozdělili na dvě skupinky. Jednu skupinu vysadily nad a druhou pod silnicí, kde se měly vyhledat nášlapy. Ze začátku jsme se rozešli po svých stopách od sebe vzdáleni tak na dvě vodítka. Po chvíli jsme si v různém terénu do stop lezli a hádali se, čí to stopa je.

V lese jsem lezl i po čtyřech, na pastvině se plížil i pod elektrickým ohradníkem, o který se mi zachytil košík. Při té rychlosti postupu se mi košík ohnul, do pasu jsem byl od bahna, rašeliny a vody, kolem mě i okolo psa létalo stovky much a štípaly tiplice.

Byl jsem jako po neštovicích, uši svědily a byly nateklé. Když se Armín zamotal v lese, pustil jsem i vodítko abych ho neomezoval a mohl si stopu sám vyhledat. Označoval i přes kamenné překážky, kde se figurant dotýkal kamenů, nebo značil i když se někde vymočil. Přesto jsem taková místa rozhraboval, jestli tam není ukrytý jeden z předmětů. První za deset bodů byl brzo na začátku, další byl za dvacet a byl také hned na prvním kilometru.

Pozn. Po kliknutí se fotografie zvětší a zobrazí v samostatném okně.