Tento rok začala Lupína hárat 11.2. Jako vlčice nikdy psům na cvičáku tak jako voní fenky nevoněla a proto i ze strany psů o ní byl v době hárání menší zájem. Během hárání jsem jí dával každým rokem šanci, pouštěl jsem jí do ohrady různé, pro mě podle povahy a vzhledu přijatelné psy a dával jí tak možnost se přirozeně spářit. Lupína však byla na psy jako vlčice o hodně tvrdší a neuspěli u ní ani zkušení psí nakrývači. Jak k nim začala být vlčice tvrdší, vykašlali se na ní a šli se nažrat zbytků brček ze slepic v různých místech ohrady, kde jsem je ještě nestačil uklidit. Majitelé psů, když viděli, jak se psy zachází, říkali, že je vlčice prdlá. Ony ale vlčice svojí tvrdostí testují samce aby obstál. Většina dnešních psů oplodní jakoukoliv fenku a víc se o ní nezajímají. Není to dnes u většiny lidí podobné? Žádná zodpovědnost. Vlčice však jedná pudově a mění se každé období, které má svůj cíl. Ať je to hledání si partnera, samotné páření, výchova potomků a nebo také období hlídání potomků jiné samice.
A jak to všechno letos vlastně probíhalo?
12.3.2002 - Armín přímo otravuje Lupču, nenechává ji ani lehnout a když se Lupína někam hne, jde hned za ní. Jak se někde Armín zdrží, hned za ní utíká, podívat se co dělala. Každé její vymočení olizuje a přemočuje.
14.3. 2002 Na krátké procházce v podvečer došlo poprvé k páření. Páření proběhlo kolem čtvrté hodiny odpolední a při svázání se spojili na 15 minut. Tomu všemu předcházela řežba a cvakání zubama ze strany Lupíny. Lupíně se několikrát podařilo dorážejícího Armína chytit za tvář i za ucho, krk měl Armín celý oslintaný. K páření došlo na okraji lesa v chatové oblasti Caiska, kde se Lupína po očichání výkalů od hnědého dobrmana z místní chaty, vzdálené asi 20 metrů vzrušila. S tímto pejskem si hrála od mládí a měla ho velmi ráda. Pískotem ho lákala k sobě a velmi se na něj těšila. Takových psů s podobnými místy měla kolem Písku daleko víc. Armín začal vzrušení Lupíny, která vypadala, že by chvílemi přidržela, využívat. Nakonec se Armínovi spojení podařilo. Měl však problémy s Lupíninou výškou, Lupína je o dobrých 15 centimetrů vyšší než on. Armín měl čenich zpočátku zabořený v jejím hustém kožichu a šlapal jí po zadních nohou.
Během svázání byla Lupína klidná , nepopocházela, stála na místě a vydávala zvláštní pískavé zvuky. Takové lehké a tiché a trochu i chraplavé pískání, které jsem u ní ještě nikdy předtím neslyšel. Pysky na mordě měla stažené zlehka dozadu.
Ten den jsme na vycházce nebyli sami, při páření byla ještě naše kamarádka Naďa Šebková, kterou jsme vzali do lesa sebou. Byl jsem rád, že Naďa páření vlčice se psem na vlastní oči viděla, protože učí kynologii na České zemědělské universitě v Praze a byl to pro ní velmi zajímavý zážitek, který teď bude moci svým studentům vypravovat.
15.3.2002 došlo k dalšímu páření v blízkosti drůbežárny Vajax, kolem které chodíme prakticky každý den už roky. Cesta k Vajaxu vede okolo ohrady s malamuty, kde je uvázáno snad na 30 psů. U této ohrady se začala Lupína silně vzrušovat. Začala po Armínovi skákat, přestože předtím na něj celé kilometry naší vycházky jen a jen cvakala zubama. Já musel dávat pozor na vodítko, aby ho Lupína při zamotání se do něj nepřekousla zubama jako se to stalo už mnohokrát předtím. Kdyby mi teď utekla, jistě by si venku našla nějakého ořecha se kterým by se spářila a který by se mi nelíbil jak po psychické tak po fyzické stránce. Lupína začala blbnou i ve špatnou hodinu. Bylo už kolem osmé večer, Armín byl tak unavený, že už pomalu ani nevnímal, ale Lupína teď začala Armína zlehka kousat do čenichu a skákala po něm zepředu i ze zadu. Já jí řekl, že je kravka, protože ho napřed utahá a po spoustě kilometrů i otráví a pak by se s ním chtěla pářit. Nakonec se spářili jen asi sto metrů od vlakových kolejí co vedou na Milevsko. Během svázání, které bylo tentokrát kratší, (trvalo jen 10 až 11 minut), se rozblikal i semafor a okolo projela i místní lokálka. Lupínu jsem uklidnil slovem "mašinka" a ona stála klidně dál. Lupína slovo "to je mašinka" zná, říkám jí ho často v lese, kdy se zaposlouchává do zvuků v dáli projíždějícího vlaku. Mašina projela a Lupína i Armín byli celkem v klidu. Ale to nejhorší mělo ještě přijít.Směrem od Písku se na Biskoupek blížilo auto. Auto zabočilo za přejezdem na lesní cestu , kde jsme stáli a já rozsvítil baterku. Světla se změnila v tlumená a auto v naší blízkosti zastavilo. Dal jsem rukou řidiči znamení a ukázal na cestu na ty dva spojence. Začal jsem na Lupínu mluvit, že aby šla trochu stranou, že jede autíčko. Slovo autíčko taky zná, je to pro ní signál, jít stranou od silnice. A tak začala pomaloučku Armína ze silnice odtahovat. Pak jsem dal řidiči znamení, že už může projet a poděkoval jsem mu. On mi také rukou zamával a poděkoval.
Po chvíli se Lupína začala pokoušet o páření ještě jednou, ale vyhublý Armín už sotva pletl nohama. Páření s vlčicí není jako jít v přesně vypočítaný den s odpočatým psem nakrýt fenku. Já sám Armína obdivuji. Holt mu to za to stojí a jen tak se svého cíle nevzdává. Tohle spojení byla pro ty dva radost, díval jsem se na šťastnou vlčici. Lísala se potom i ke mně a olizovala mi tvář, lehala si na záda a nechala se drbat pod břichem. Stálo to za to, i když mě asi teď čekají veliké starosti, které mi ale po tolika letech prožitých s Lupčou za to stojí.
16.3.2002 se pářili naposledy. Vše proběhlo prakticky na stejném místě jako předešlého dne, jenomže o hodinu dřív, bylo okolo 19té hodiny večer. Toto spojení bylo nejdelší ze všech, trvalo 21 minut.
Další dva dny Lupína sice psa chvílemi provokovala, ale vzápětí ho zase odháněla. Armín byl viditelně hodně unaven, takže k páření už nedošlo. Dva až tři dny po posledním úspěšném páření se přestala Lupína hárat úplně.
Pokud nám bude příroda nakloněna příznivě, malé Lupánky čekáme zřejmě někdy mezi 15tým a 20tým květnem 2002. Lupíně je nyní devět roků, není již úplně nejmladší a bude to její první vrh. Tak nám, prosím, držte palce!
Zkrácená verze tohoto článku i s fotografiemi vyšla i časopise Pes přítel člověka č. 5/2002