Make your own free website on Tripod.com

Lupína

Lupína je kanadská vlčice, kterou mám nyní již osm let a žije ve své ohradě v Písku.

První necelé tři měsíce žila Lupína na Lesnické škole v Písku, kde se vzápětí stala miláčkem a maskotem. Přesto se však našel jeden nepřející a my museli změnit teritorium. Nové útočiště nalezla Lupína na Kynologickém cvičišti v Písku, kde dělám správce.

Musí se zde ovšem dodržovat určitá pravidla. Šlo například i o odchyt Lupči, když si někdo, kdo byl Lupíně i se svým psem nesympatický, přišel zacvičit mimo cvičební hodiny.

Vodítko a obojek nemá vlčice ráda. Vždy mezi vlky a mnou narušovalo kontakt a získat si důvěru vlka dá hodně námahy a času. Lupína má spoustu psích kamarádů a toto přátelství přenáší i na jejich majitele. Proto, když má důvěru k cizímu psu, přenáší ji i na jeho majitele. Kolikrát mne moc mrzelo, že klidně přijde k cizímu člověku, kterého vidí poprvé a olízne mu obličej a ke mně nechce přijít. Jediný důvod bylo vodítko a učení žít mezi “mantinely”, dodržovat určitá pravidla v civilizovaném světě.

Lupína se naprováděla spoustu neplech a já byl každý den v nějakém průšvihu. Například při natírání kotců srčila čenich do plechovky s červenou barvou a otřela se o čerstvě natřený kotec. Jindy zas překousla kabel od cirkulárky a po ráně, kterou dostala, do něj kousla ještě jednou. Občas někomu natrhla kalhoty. Nesnášela totiž, když byl někdo líný, jít se vymočit do kadibudky a vymočil se jí na roh jejího kotce. Pamatovala si to dlouho, a když se s hříšníkem potom setkala, vzala ho za nohavice. Přitom tomu člověku předtím nikdy nic špatného neudělala.

Byla i spousta překousaných vodítek, kdy osvobozovala - z jejího pohledu “ubohé psí otroky” uvázané u kolíků v době cvičební přestávky. Zrovna tak stačilo neuklidit kolo někoho, koho neměla Lupína ráda a kolo mělo okousanou sedačku, rukojeti i pár věcí z umělé hmoty na kole přidělaných.

Nejhorší problémy nastaly, když se Lupíně nechtělo jít do kotce. Naučit vlky přibíhat na zavolání, a to i s předsednutím, nebyl velký problém. Všechno muselo být ale děláno na maso. Při výcviku divokých zvířat se dobré věci musejí podporovat a špatné ignorovat, netrestat. Zásadně se nedá použít, v kynologii oblíbená “metoda cukru a biče”. Je to cit umění vžít se do myšlení zvířete a brát ho se vším všudy s respektem. U všech zvířat se udělá víc po dobrém, než po zlém.

Když ke mně nechtěla Lupína přijít, aby si nechala dát vodítko, musel jsem stále vymýšlet nové nápady, jak toto zvíře, mnohem chytřejší než liška, přelstít. Musel jsem vynalézat stále nové a nové, protože vlk nikdy neudělá stejnou chybu. Pes jí většinou v krátké době udělá několikrát za sebou, než se poučí.

Napoprvé jsem při odchytu Lupíny použil drát na opékání špekáčků. Na konci drátu jsem udělal malý háček, kterým se mi ji podařilo zaháknout za obojek. Příště si to však i po tmě ohlídala a s drátem nebyla šance. Další metoda byla hodit do kotce slepici a když za ní Lupína vběhla, rychle za ní zavřít dvířka. Chybu ale už neopakovala a pokud se jí nechtělo, do kotce nevlezla, kdyby tam byla sebelepší masová pochoutka. Když už se vůbec nedaří Lupínu odchytit, nezbývá než zajít za někým, s jehož psem se Lupína dobře kamarádí a vlčici chytit při hraní s ním. Někdy si pro takového kamaráda musím dojít i ve tři v noci, protože už nic jiného nezbývá.

Jak Lupína stárne, chce každým rokem víc a víc. Její pudy se nedaly odstranit, ale pouze potlačit. Jedná pudově podle získaných genů. Domestikace psů trvala 15. 000 let, a za jeden jediný krátký vlčí život z vlka psa nelze udělat. Dají se určit nějaká pravidla, ale například v podzimním období, kdy se vlci v přírodě shlukují do smeček, potom se páří a hledají nová teritoria, na jaře rodí a vychovávají mláďata, vidím na Lupíně, že i ona se tomuto po tisíce let zaběhlému životnímu režimu svých volně žijících předků podřizuje. Například v období hledání nory a přípravy na odchov mláďat prolézá například roury pod lesními silnicemi, různé kanály a podobně. S tímto chováním musí člověk počítat a musí vědět, že se to nedá odstranit, ale musí se respektovat.

Když v druhém roce života vlčice přišlo její první hárání, vybírala si samce Lupína podle jejich povahy a podle svých sympatií, vůbec ne podle toho jak vypadali. Kamarádila s vlkodavem, bernským salašnickým psem, novofudlandem, rotweilerem, dobrmanem, laškovala i s malinkým kokrem. Tato plemena se zas nelíbila mně. Období hárání je silnou zkouškou mých nervů, Lupína chce chodit například kolem ohrad, kde slyší štěkat své oblíbené psy, dlouze vyje a psy volá. Zamilované vlčici ale těžko něco vysvětlíte. Člověk je chytřejší a všichni dobře víme, jakých blbostí je schopen zamilovaný člověk. U Lupíny jsem poznal, že zvířata mají city prakticky jako lidé. Jsou to city procítěné, vášnivé, umí se vztekat jako malé děti. Já osobně poznal, že dovedou být dokonce i mstiví. Lupína mi to několikrát dokázala a já uvedu jen jeden příklad za všechny. Jednou se na cvičišti nepohodla s jedním německým ovčákem a on jí prokousl kůži. Několik dní čekala, až na cvičák přišel starý a velký pes, s kterým od malinka kamarádila a který ji vždy a všude chránil. V době, kdy se sešli oba tito psi, využila Lupína příležitosti, na kterou čekala několik dní. Nenáviděného ovčáka oběhla, kousla ho do zadní nohy a rychle doběhla ke kamarádovi a začala mu zespoda olizovat mordu. V tu chvíli byla na Lupíně vidět silná spokojenost, že se jí podařilo něco, na co myslela několik dní.