Make your own free website on Tripod.com

Armín

Armín má v současné době složeny tyto zkoušky z výkonu: ZM, ZVV1, ZVV2, ZPS 1, OP1, ZPU 1, ZPU 2, T 1, T 2, T 3, SPT 1, SPT 2, SPT 3 , OPT 1 a obsadil první místo na Speciálních stopařských závodech podle TARTu v Krašlovicích.


Dlouho jsem nevěděl, jak skončí další hárání Lupíny. Plánovat se u ní nevyplácí, vždy se zachová jinak, než by si člověk přál. S vlkem v ZOO jsem ji pářit nechtěl, už také proto, že by musela být dlouho v karanténě a také by ji vlk nemusel s láskou přijmout. Na druhé straně jsem nechtěl, aby byla sama a tak jsem k ní do ohrady pouštěl různé, podle mne pro ni přijatelné psy. I když si s nimi dlouho vydržela, po vlčím způsobu, zamilovaně hrát, vždy bez výsledku.

Když se přiblížila doba vrhu vlčat, Lupína smutně připravovala noru, roznášela a zahrabávala potravu do okolí jeskyně v ohradě. Jednala tak pudově. Vlčice v přírodě zahrabává potravu pro případ, kdyby se samec nevrátil z lovu.

Když se blížil čas vrhu, podařilo se mi sehnat 28 dní staré štěně. Původně jsem chtěl ještě mladší, a sledovat, jestli Lupína nabudí své pudy taky ke kojení. O vlcích se říká, že je to možné. Mně bylo jedno, co přinesu za štěně, hlavně aby se měla Lupína o co starat. Štěně ovčáka jsem jí do ohrady přinesl v krabici od piškotů. Lupína mě obešla a se zájmem větřila. Sklonil jsem krabici k ní, Lupíně se rozzářily oči, začala silně pískat a honem mě lákala k jeskyni. Vlezla do ní a já slyšel, jak ji hrabáním doupravuje. Bylo pro mě krásné sledovat, jak je to nádherné zvíře šťastné. Jak jsem tak v podřepu přemýšlel, Lupína rychle vystrčila hlavu, popadla krabici a vtáhla ji fofrem do jeskyně. Lehla si vedle krabice a těžce oddechovala. Přemýšlel jsem, jak dostat štěně s krabicí ven, abych je mohl přikrmovat. Nevěděl jsem, jak se o něj bude Lupča umět postarat. Vchod do jeskyně byl úzký a já těžko dosáhl hráběmi ke krabici. Vtom Lupína vzala hrábě s takovou razancí, že jsem měl zadřené třísky v dlani. Bylo mi jasné, že potlačené pudy vlčice se zase probudily a je to zase na pár dní vlčice. Nakonec se mi podařilo štěně vytáhnout, ale Lupína mi uštědřila pootevřenou mordou silnou ránu, až mi noha podklesla. Bylo od ní dobré, že mi dokázala, že mě “bere” a kdyby chtěla v té chvíli kousnout, mohla mi vytrhnout pěkný kus masa z nohy. Nejhorší bylo přikrmování v noci další dny. To už štěně bylo u Lupíny v jeskyni. Nosil jsem mu mističky s kašičkami, štěně si jen párkrát lízlo a dožírala to Lupína. Dávalo mi zabrat dostávat prázdné misky z jeskyně ven.Lupína na mne dělala tvrdé výpady se silným cvakáním zubů, se zježenou srstí a s odhodláním chránit si adoptivní štěně. Pro mne by nebyl problém ukázat, kdo je tady pánem, ale narušil bych si tím tak těžko získaný kontakt s vlčicí. Věděl jsem, že v přírodě také vlčice hned nepustí samce k mláďatům, a proto jsem musel pár dní počkat, až si na novou situaci všichni zvykneme. Když začalo štěně chodit dál od jeskyně a přišlo i ke mně, mohl jsem je i chovat a Lupína vše jen kontrolovala. Horší bylo, když štěně zapískalo, to už se stavěla do pozoru a zjišťovala, co se děje. Štěně se po pár dnech začalo projevovat jako normální pes. Tvrdím pořád: každé psí štěně běží za člověkem a každé vlče běží od člověka. Lupína z toho byla neklidná, divila se chování štěněte, že se od ní trhá a běhá spíše za mnou. Když jsem do ohrady přinesl uhynulou slepici, čekala Lupína u dvířek, sebrala mi ji z ruky a s pískotem běžela nahoru a lákala štěně k sobě. Když přiběhlo, Lupína je učila hlídat si a chytat potravu, ale také chvilku na štěně vrčela, aby si ji hned nemohlo vzít. Teprve když se štěně uklidnilo, začala slepici zahrabávat a štěně u ní čekalo. Když byla hotová, ustoupila a začalo pracovat štěně. Slepici si vyhrabalo a pokoušelo se s ní “bojovat” a Lupína to vleže sledovala. Někdy dělala, že na chvilku usnula a když štěně přestalo jevit o slepici zájem, tak ho zase povzbudila. Když uznala, že je čas krmení, slepici roztrhala, nechala najíst štěně a pak po něm vše do posledního pírka uklidila. Filmoval jsem a fotil štěně, jak se krmí na celých hovězích žebrech, žádné kašičky a vitamíny, jak někdo říká. Masožravec podle mne má dostat kus pořádné “flákoty” a tam najde všechno, co potřebuje. Ostatně Lupína si dodneška nevezme něco od rohlíku nebo knedlíku, zato štěně Armín si klidně vezme i buchtu, jako většina “domácích” psů.

Lupína vychovávala štěně sice tvrdě, ale uměla dobře poznat, kdy má “dost”. Třeba první vycházky ven z ohrady: Lupína hned nasadila rychlé tempo, a i když se chtělo štěně někde zdržet, nezpomalila a silným tahem mne přesvědčila, že ví, co dělá. Tímto rychlým tempem vlastně štěně nutila, aby se jí drželo, nikam neodbíhalo a nedostalo se do nějakého nebezpečí. Taková vycházka byla dlouhá asi 300 metrů, pak se obrátila, zapískala a začala tahat zpět tak rychle, že štěně muselo až cválat. Další vycházky se prodlužovaly - 500 metrů, zase se po mně podívala, zapískala a rychle se vracela. Když bylo štěněti něco přes měsíc, poprvé vlezlo za Lupínou do řeky a krásně bez cákání plavalo. Lupína byla bezvadná, já si ji přes štěně o to víc získal, více si věříme. Štěně Armín vyrostlo a tvrdou “vlčí” výchovu přežilo bez negativních následků. Lupínu pořád bere za svou, má ji rád, ale člověk je mu čím dál tím bližší něž vlk.

(upraveno dle článku v časopise “PES přítel člověka” č. 10/1998)